Kung Fu Blatiny 2010 - čtvrtek 5.8.2010

Nakonec přijíždím až po třetí hodině. V Popůvkách jsem se zdržel déle, než jsem měl původně v úmyslu, ovšem po půl čtvrté jsem již v plné polní a učím se s Ondrou konec sestavy. Pak ještě asi hodina drilu při Fu Hoku, kdy opakujeme donekonečna některé pasáže, než nám konečně sifu dá volno. Je už znát, že někteří jedou z posledních sil. Obzvláště při pilování techniky výskoků v sestavě Opičí tyče, už ani nemáme sílu odlepit zadek od země. A pořád dokola, až k domnělé dokonalosti. Z omylu nás samozřejmě sifu rychle vyvede a tak máme za úkol neustálé opakování a zdokonalování technik. „40 let než se něco pořádně naučíte“, je jeho věta, kterou mám na paměti. Tak toho se možná ani nedožiji. Doufám, že Ondra na tom bude lépe. Třeba přijdou i jeho oblíbená salta. To pak bude s výcvikem Kung Fu nejspokojenější… Ale to zřejmě ještě poněkud předbíháme. 

K večeři je uzené s bramborovou kaší a Ondra má boule i za ušima. Ani Jirkovi nenechal kus masa jak sliboval… Ale je třeba říci, že jej zásobili ostatní. Je to nejjistější metoda jak si šplhnout. To jen aby jste věděli, až budete přemýšlet jak něčeho dosáhnout :-).

Večer se počasí navzdory pesimistickým předpovědím zatím nekazí, ba naopak je nebe jako vymetené a sem tam nějaký mráček jen dokresluje kouzlo pomale nastupující noci. Když pak již sedíme u ohně, svítí nad námi miliony hvězd. Stačí jen popojít od plamenů praskajícího ohně a máte Mléčnou dráhu jako na dlani. Tady na Vysočině, mezi siluetami okolních pahorků, bez rušivé záře lidských sídlišť, jsou nám hvězdy jistojistě blíž. Stačí jen vyslovit svá přání, když občas pročísne oblohu padající meteorit, ta hvězda přinášející lidem naději slibujíc splnění tajných tužeb.

Zbyněk hraje jako o život a má dnes jednoznačně svůj den. Děvčata na něm mohou oči nechat a je jednoznačně hvězdou večera. Nutno ovšem přiznat, že doopravdy umí. Žádné běžné odrhovačky typu „Na hradě Okoří“ nýbrž pořádný kus poctivé muziky od Kryla počínaje až k Lemongrass nebo Beatles. Pomalu se popíjí víno, občas někdo dá k dobru i něco tvrdšího, ale vcelku jsme všichni v pohodě. Povídá se, zpívá, sní s otevřenýma očima.

Posledních pár vytrvalců kolem druhé hodiny nakonec zahání první kapky deště do chalupy, kde pokračuje zábava. Někteří se pouští do Doy Chaaku, jiní jim pouze fandí. Odcházím kolem půl čtvrté, ale skalní jedinci ještě pokračují. Jakpak je asi Martinovi, který vyrazil ještě před deštěm na kopec, aby nás předběhl s ranním během? Prší docela vytrvale a stále více a více, tak mu možná je docela krušno. Ale byla to jeho volba.