Konec dobrodružství

Spal jsem dobře. Občas jsem se sice při otáčení ze strany na stranu probudil, ale to jenom fungoval pud sebezáchovy, nechtěl jsem přece sklouznout dolů. S panoramatem kopců přímo přede mnou to byla jedna z nejkrásnějších nocí co jsem zažil. Rosou promáčený spacák mi připomněl ty nespočetná rána u nás doma, když jsem sám nebo s kamarády vandroval po jižní Moravě nebo Čechách. Zde vše dostalo jinou dimenzi, ale je to stále o volnosti, kamarádství a touze poznávat krásu kolem nás. Ranní chlad nás vyhnal na další cestu. Kolem osmé už opět sestupujeme dolů. Občas je vidět konec ledovce de Taconna, který končí v obrovských zlomech než se s konečnou platností ztrácí před morénami kamení.

Nechápeme, jak mohli kluci večer pokračovat v cestě, po které se i za světla jde poměrně špatně. Vysoké skalní stupně, úzká místa a kluzké kameny jsou pěkně nepříjemné. Po hodině rychlého sestupu se nám už zase začínají podlamovat kolena. Neustálý sestup znamená značnou zátěž na naše kancelářským životem nevytrénované stehenní svalstvo. Ani moje pravidelné ježdění na kole nepřineslo očekávaný efekt. Moc jsme ani nejedli a nepili a otlačené nohy v mých Asolech se už také citelně ozývají. Nakonec po třech hodinách jsme konečně dole. Ještě se jednou ohlížíme na masu nad námi, která ční do nebetyčných výšek. Ani se nám nechce věřit, že jsme byli včera na vrcholu.

Potůček, který nás provázel od tajícího ledovce vesele šumí po naší levici poskakujíc mezi léty ohlazenými balvany a vůbec nedává tušit jaký se z něj může stát běsnící živel. Jenom série vlnolamů nyní jakoby nesmyslně roztroušených těsně pod úpatím hory je neustálým varováním. Každý rok na jaře obyvatelé Chamonix s obavami kontrolují jeho koryto, jestlipak jim nenadělí neočekávaně velkou nadílku. Míjíme místo, kde jsou vidět maximální průtoky vody. Když si představím, že sloupec vody může dosahovat výšky několika desítek metrů a s řevem se řítí na vesnice pod námi, pociťuji posvátnou hrůzu před silami, které zde mohou působit.

Vítá nás horská smrčina a stezka vedoucí k autostrádě v Chamonixském údolí. Na parkovišti u lanovky nacházíme za stěračem vzkaz, že kluci jeli pro auta do St-Gervains a tak se můžeme v klidu vrátit do kempu. Cestou potkáváme stopujícího Jirku, který šel ráno sólo a nyní zmordovaný odpočívá u cesty.

Kemp nás vítá otevřenou náručí. Musíme vytáhnout promočené a propocené věci z báglů do tepla odpoledních paprsků podzimního sluníčka a po 16 hodině už odjíždíme zpět do Chamonix na malou exkurzi. Nikdy jsem si nenechal tuto příležitost ujít. Jsou zde obchody plné turistické výstroje, sportovních potřeb a všeho co nějak s horami souvisí. Z celého života ve městě na vás dýchá taková pohoda, že si připadáte jako doma i když francouzsky nerozumíte ani slovo. Ostatně angličtina může být vítaným pomocníkem, protože na rozdíl od běžných městeček, kde se s ní jen těžko domluvíte v těchto turistických centrech je znalost tohoto jazyka pro domorodce životní nutností.

Ještě odpoledne si chvilečku s Petrem sedáme do kafetérie přímo pod fantastickým výhledem na Mt. Blanc. Sledujeme paraglajdisty jak se snáší z Plan de l´Aiguille a na svých křídlech nesou poselství dobrodruhů vysokých hor. Vrcholek září svou bílou barvou v dalším nádherném dni a my vzpomínáme na prožité chvíle nad hranicí běžného života. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek a všechny patří tomuto krásnému masívu v centru Alp, který nám dovolil prožít něco na celý život.

Do kempu se vracíme až k večeru obtěžkáni spoustou místních dobrot. Volám domů Dáše a pak už nastupuje královská večeře. Petr nám povídá o Francii ,Francouzích a jejich zvycích. Plánujeme na další den výstup na Mer de Glas s tím, že si vyzkoušíme v praxi různé techniky pohybu na ledě. Už se moc těším.

Kluci se vrací až po jedenácté hodině v noci mírně ovínění a pevně rozhodnutí, že se zítra jede domů. Je rozhodnuto. Naše dobrodružství končí.