Cesta na Mt. Blanc 19.-20. září

Cesta začíná. Je pátek odpoledne a Jirka zvoní na domovní zvonek. Mám už věci nachystané u dveří a tak se ještě jednou rychle rozloučím s Ondrou, Dášou a rodiči a už se vklíňuji mezi Jirkovy bratrance, kteří si nenechali ujít příležitost vyprovodit nás na naše bláznivé dobrodružství. Nevnímám moc co si povídají, spíše pociťuji jakýsi zmatek ve své mysli.

Přede mnou je cesta, o které jsem už mnohokrát snil a plánoval jsem ji už dost dlouhou dobu. Vždyť od mé první návštěvy Chamonix už uplynuly tři roky a myslím, že bych nespočítal okamžiky, ve kterých jsem si vybavoval nádheru chamonixského údolí. Vím, že nás čeká obtížná a také trochu nebezpečná cesta a já mám teď před očima Dášu s Ondrou v náručí a vím, že se musím vrátit domů, abych jí dokázal, že to doopravdy nic není podívat se na největší kopec v Evropě. O nic přece nejde. Těch pár desítek turistů co každý rok v masívu Mt.Blancu zahynou to jsou jenom blázni co si myslí, že v teniskách vylezou na každou horu. Měl bych nechat těch chmurných myšlenek a raději se soustředit co se děje kolem.

Jirka se mne zrovna ptá, zdalipak jsem mu vzal náhradní zdroj do videokamery a jestlipak mám mačky a cepíny a tak. Jsme už skoro na nádraží u Grandu. Autobus nám pojede za chvíli. Kluci nám pomáhají nanosit veškeré vybavení na ostrůvek a po krátkém rozloučení odjíždí. Ještě si odskočit a už je tady autobus. Odjezd 19:00, příjezd do Prahy něco po deváté večer. Teprve na Florenci zjišťuji, že když si dám veškerou bagáž na sebe, málem ji neunesu. Jirka je na tom asi stejně. Šánu nacházíme bez problémů na Korunní 109 a hned si zkoušíme první výstup do posledního patra, protože do výtahu se oba nevejdeme a tak kráčíme solidárně po schodech.

U Šány nás už čeká také Jarda. Amatérsky létá a jeví se jako zkušený horal. Jinak je to jakýsi ředitel letecké fabriky, ale o to tady nejde. Nakonec padne rozhodnutí k okamžitému odjezdu, když jsou tady čtyři řidiči.

Z Prahy odjíždíme po jedenácté večer. Hned po 50 metrech vjede Šána do jednosměrky ale naštěstí se to obejde bez pokuty a tak můžeme pokračovat směrem na hranice. Trochu pospávám a tak je na Jirkovi aby bavil Šánu. Ostatně mu to nedělá žádné potíže. Jarda zalomil ihned za Prahou. Těsně před hranicí si dáváme pořádnou večeři za český ( bramborový knedlík a vrabce ) a s naditými pupky pokračujeme dál. Vedle ještě hučela diskotéka když jsme platili.

Jeli jsme bez přestávky takřka celou noc. Sám jsem střídal až asi 120 km před Mnichovem, kde jsme trochu ztratili orientaci, ale nakonec jsme se vymotali správným směrem na L...... a potom R.... Před hranicí jsme ještě nabrali benzin za DM a pak po 5 km rakouského území nás už vítá Švýcarsko a buzerace na celnici za to, že nemáme dálniční známku. Jarda se ujal řízení a já si zase spokojeně zchrupnul. Probouzím se až na francouzské hranici. Konečně jsou před námi nějaké kopce. Trošku stoupáme a pak už hurá do Francie.

Mt.Blanc se skví v celé své parádě. Je nádherné počasí a jeho zmrzlá čepička nás vítá už zdaleka odrazem slunečních paprsků. Vůbec nevypadá nebezpečně a nevypočitatelně. Taková zmrzlá homole. Jenže já vím, že první dojem klame. Jenom aby nám vydrželo počasí, modlím se.

Kemp v Argentiére nacházíme podle Petrových instrukcí okamžitě. Nikdo nás ovšem nevítá a tak se nedočkavě vypravujeme nahoru do vesnice. Nemohu se vynadívat na panoráma, které mi Mt.Blanc poskytuje. Před třemi lety jsem jej viděl jen na několik okamžiků, když se na chvíli protrhaly závoje mraků pod vrcholem. Nyní jako by ani nemohlo být škaredé počasí. Je už po hlavní sezóně a tak můžeme zplna vychutnávat atmosféru Argentiére se spoustou malebných zákoutí. Dostávám se i na hřbitov, kde nad svými pokořiteli bdí masa bílé hory ve věčné stráži. Kostelík opodál pochází ze 17. století. Jak mi prozradil jeden z místních obyvatel, byl vyzdobený italským malířem, který zde přečkal jednu zimu na své pouti po Evropě. Jeho jediným honorářem byla pouze strava a ubytování jenž mu místní poskytli. Malby jsou opravdu krásné, ve stylu italského baroka jak jsem se dozvěděl od svých průvodců, ale zřejmě mi chybí to pravé náboženské zanícení abych je plně pochopil. Raději se vracím zpět do dnešního světa, ke stánkům s pohlednicemi a suvenýry.

V kempu, kam jsme se vrátili po páté odpoledne nás nikdo nečekal a tak jenom klábosíme. Teprve po hodině si všímám, že je za stěračem vzkaz od Petra, že přijede po sedmé. A taky přijíždí. Rozesmátý, plný dojmů z firemního setkání, kdy stříleli lukem, pořádali přespolní běhy a hlavně královsky hodovali. Stanovujeme plán na druhý den. Dost flákání, začne aklimatizace.