Začátek výstupu 22. září

V noci jsem spal jako zabitý. Žádné děsivé sny o padajících lavinách nebo sněžných mužích. Jako vždy mi pobyt na horách svědčí k dobré duševní spokojenosti. Když ráno po šesté vstávám, hlásí Jarda, že v noci dorazili kluci a vše se tím samozřejmě mění. Je nám jasné, že už nesmíme promeškat ani den krásného počasí. Mont Blanc čeká na další blázny, kteří si myslí, že ho dobudou. Jak pošetilé. V horách je vůle člověka to jediné co má šanci vzdorovat silám přírody a pokud bychom si chtěli jenom přihřívat naše ego, tak raději to zabalme hned a nezkoušejme vrtkavou štěstěnu.

Z mých úvah mne vyrušuje až Petrův hlas, který rázně budí nové příchozí. Je osm hodin a my se musíme rozhodnout co dál. Seznamuji se s Jirkou - Síbou ( stavař ) a Mírou ( projektant ultralajtů na volné noze). Síba už na Bílé hoře byl a mluví o něm s velkým respektem. Navrhuje, abychom se vydali nahoru klasickou cestou, vláčkem do výšky 2372 m.n m. a pak už nejkratší cestou nahoru.

Balení nám ovšem jako obvykle trvá poněkud déle a tak se dostáváme do St-Gervais Les Bains v 11:30. Bohužel zubačka odjela před 20 minutami a další se vypraví až ve 14:15. Aby to hrom spral. Chvíli se dohadujeme zda nebude lepší jít rovnou pěšky a udělat si dokonalou aklimatizaci čehož jsem zastáncem já, nebo vyrazit zítra nanovo ale hodně brzy ( pro tuto variantu se kloní spíše Síba ). Nakonec, když vidíme podle mapy, že nás vláček vynese o 1500 metrů výše se shodujeme na variantě, která má nejméně odpůrců a jdeme do města ještě na nějaké to kafíčko.

Zavolal jsem domů Dáše aby neměla starost, koupil si pár baget, které jsou po přeložení a slisování vhodné na vyplnění posledních míst v batohu. Chvilečku jsme s Petrem poseděli v kavárničce u kakaa a jde se k vlaku. Máme ještě čas na poslání pohledů. Pak už jenom nandat na nohy skeleťáky a jede se nahoru.

Zubačka, která nás veze, je podle prospektu nejvýše položená v Evropě. Sklon, který na svahu zaujímá nás nepřestává udivovat. Jako by všechny domy v údolí byly postavené s vychýlenou vodováhou. Je to však neskutečný náklon naší trati, která způsobuje tento optický klam. Jirka točí naše rozesmáté tváře a pobroukává cosi o šalině, jakou teda ještě neviděl. Několik spolucestujících se podivuje, kam že to tak pozdě spěcháme. Teď je čas na návrat a ne na vrcholovou túru. My však máme plán dorazit alespoň k Baraque forestiere, kde bychom mohli přespat.

Na konečné čeká chumel lidí toužících po návratu dolů. Nijak jim v tom nebráníme. Po odjezdu vláčku se nahoru plahočíme pouze my a kousek před námi ještě jedna dvojice, která se nám však poměrně úspěšně v nastávajícím dešti a mlze ztrácí. I když nesu pár kilo na zádech není mi zrovna nejtepleji a musím se trochu přiobléknout. Když se chvílemi dostaneme do mraků, které se kolem líně povalují, hnedle jsem celý mokrý od drobného mrholení. Psí počasí, jenom aby byla předpověď pravdivá. Oblačnost na západě mne trochu znepokojuje.Když dorážíme s Petrem k Baraque forestiere, chápu, proč je v mapě také poznámka “ruine”. Jde se nám ale velice dobře a tak není problém cíl dnešní cesty posunout až k Refuge de Tete Rousse.

Jsem už docela promočený. Voda mi ale moc nevadí. Ani ostré krystalky sněhu, které mi občas prudký závan větru vmete do tváře. Jsem konečně ve svém živlu a vychutnávám si cestu vzhůru po ostrém kamení. Občas je mezi roztrhanými mraky vidět hluboko do údolí, kde klokotá běžný život, plný stresů a věčného pachtění. Jak je povznášející se občas oprostit od vší té rutiny a nechat si myšlenky klouzat v oblačných výškách.

Dumám, proč se tak shoduji s Petrem nejen v tempu ale i v názorech na způsob pobytu v těchto končinách.. Kráčíme vedle sebe a víme, že když bude třeba, můžeme se jeden na druhého stoprocentně spolehnout. Možná jsou to naše společné zážitky od romantických vandrů po jižních Čechách přes první vysokohorské krůčky v Pyrenejích a další “ horské zážitky”, které vyústily až k současnému cíli. Petr si dává jednu obvyklou kouřovou. “Počkej, já si tě vyfotím” sekunduji mu v krátké přestávce a pak už jenom vychutnáváme atmosféru, která nás obklopuje. Až další přeprška a chlad nás zase popohání dál. Ostatní už zmizeli na trvale v mlze, která jako mlékem zalévá výhled k Tete Rousse. Jenom stopy ve sněhu ukazují, kudy se máme dát.

Najednou se z cárů mlhy asi 150 metrů nad námi vynořuje Jarda. “ Nepůjdeme dál? Je ještě dost světla”. Petr se dívá na hodinky. Je po páté hodině. “ Neblbni, kluci určitě čekají na chatě”. Začínám měnit na Jardu svůj názor, který jsem si o něm udělal u Šány před třemi dny. Vyzáž zkušeného horala dostává vážné trhliny s jeho individualismem. “ Dělej jak chceš, ale my jdeme do chaty. Pak uvidíme co dál”. Zapichuji hůlky opatrně do zmrzlého sněhu. Cesta vede napříč sněhovým polem a v mlze začínáme tušit obrysy Tete Rousse.

Už nás čekají kluci u šálků čaje. Vše je domluvené. V rámci povinné konzumace za 10 F a nocležného ve výši 94 F se nedá smlouvat. Okukujeme palandy ve vymrzlé místnosti. Klasická noclehárna pro 40 lidí. Jediným komfortem jsou lehké deky a i ty jsou brzy zapomenuty s ne zrovna přátelským chováním správcové chaty. Asi jí ta samota leze na mozek. Raději venku rozpalujeme vařiče a kuchtíme něco ze svých zásob. Mlha trochu ustoupila a je vidět rozlámaný kopec Aigule de Gouter, který nás čeká zítra ráno. Musíme vyrazit brzo, abychom se vyhnuli davům lidí, kteří ve stěně uvolňují spousty kamenů. Je to prý nejnebezpečnější místo této trasy. Nemáme přilby a tak se musíme spolehnout na mráz, který ráno bude držet skálu ve svém objetí. Jediným nebezpečím by pak měli být jen padající turisti a ti snad budou v letu řvát a tak jim včas uhneme.

“ Honzo, pojď se honem ven podívat na tu nádheru”, volá mne Petr od šálku kakaa, které zrovna popíjím ve společenské místnosti. Beru foťáky naboso nazouvám skeleťáky a vybíhám před chatu. Slunce v krvavém západu barví celý svět kolem do ruda. Honem najít nejpříhodnější místo a už práskám fotku za fotkou. Něco tak neskutečně krásného jsem ještě neviděl. Pode mnou je vidět Glacier de Bionnassay zabarvený do oranžové barvy, která přechází v temně rudou přes skály nad ním aby se nad jejich vrcholky rozzářila v jasně červenou zapadajícím sluncem prozářeného oparu. Poskakuji z kamene na kámen a hledám nejlepší úhel záběrů. Snad alespoň jedna fotka vyjde. Kdybych jel do Francie jen kvůli těmto okamžikům, stálo by to za to. “Do prčic, to je nádhera”, ulevuji si. Všichni jsou venku s námi a každý po svém si vychutnává poslední paprsky skomírajícího slunce. To jsou ty pravé chvíle pro které se sem plahočíme, okamžiky věčnosti ve kterých duše dokonale splývá s majestátem okolí . Drsného a nehostinného světa hor, který mě přes veškerou svou nevlídnost vždy uchvátí svou neopakovatelnou krásou. Ze zamyšlení mne vytrhuje až chlad v bosých chodidlech a tak už v naprosté tmě se vracím do útulného šera refuže.

Uvnitř ještě chvilku rozebíráme plán na zítřek, ale režim je přísný a v 9:00 správcová vyhlašuje večerku a zhasíná jedinou lampu ve společenské místnosti. Jdeme spát. “ Dobrou noc. Snad počasí vydrží. Už jsem viděl hvězdy”.