Vrchol 23. září

Ze snu mne vytrhuje pípání hodinek. Je 6:00 a naprostá tma. Pomalu se vyhrabávám z teplého pelíšku, který jsem si vytvořil ve vymrzlé místnosti pod tenkou dekou. “ Píp, píp, píp...” slyším Mírovy hodinky. “ Vždyť je ještě tma” zavrní jenom, když je zamačkává a obrací se na druhý bok aby chrněl dál. Vycházím před chatu a mráz mne ihned probouzí k životu. Nade mnou se klene mléčná dráha splývající na stranách s obrysy okolních masívů. “Takže dnes k nebeských výškám” myslím si. Rosničkáři měli tedy pravdu. Bude určitě krásný den. Tak akorát stvořený pro náš výstup.

Pomalu se vracím do chaty a ve svitu čelovky si dělám pár poznámek do svého deníčku. Kdoví co bude později a chtěl bych si toho zapamatovat co možná nejvíce. Když ale udeří půl sedmé jdu vzbudit Petra a Šánu. Je třeba se nachystat. Zpod tmavých přikrývek je občas slyšet zaklení, ale po chvíli se už i ostatní probouzí k životu. Venku už Petr roztápí svůj liháček, aby natavil potřebné množství sněhu. Je třeba pít co nejvíc aby se předešlo předčasné únavě. Po plném ešusu ostré čínské polévky a velkém množství čaje se už cítíme připraveni na další cestu. “ Setkáme se nahoře u Refuge de Gouter” loučí se s námi Míra se Síbou. Jsou na tom z nás pravděpodobně nejlíp. Ještě před pár dny pobíhali po Italských čtyřtisícovkách a tak se jim zřejmě zdá, že je tady v 3200 metrech nějak moc kyslíku. Po chvilce odchází Petr a po pěti minutách ho následuji i já.

Úzká pěšina vyšlapaná našimi předchůdci napříč sněhovým polem nad Tete Rousse se neúprosně přibližuje k pověstným drolivým skalám pod Aigule du Gouter. Na úpatí si přeměřuji 700 metrů převýšení co mne čeká. Nevypadá to zase tak zle. No vzhůru do toho. Hůlkami se snažím udržovat rovnováhu v exponovanějších místech a pomalu se dostávám do svého tempa. Cesta se začíná dost zprudka zvedat. Zmrzlý sníh se střídá s kamením a skálou Přede mnou je asi 70 metrů v prudkém sněhovém svahu. Tuším tam led ale mačky si nenasazuji. Vidím, že i Petr se dostal na druhou stranu bez vážnějších problémů a tak se opatrně pouštím za ním. Nejhorší je posledních deset metrů, kde se musím velice opatrně jistit oběma hůlkami abych nesklouznul dolů. Podařilo se. Ve výšce nade mnou je vidět komíhající se batohy Mirka se Síbou. Už mají pořádný náskok. Závidím jim jejich kondici a přidávám, abych dohnal Petra, který se plahočí kousek nade mnou. “ Dáme kouřovou?” ptá se mne, když ho doženu. Souhlasím. On ať si zakouří a já alespoň budu mít čas na pár fotek.

Stezka se proplétá mezi skalisky a občas se musím hodně snažit abych se vyšvihnul o kus výš. Batoh mi vadí v úzkých průrvách, občas nevím co s hůlkami. Nakonec jsou úplně zbytečné. Dáváme je do batohů a dále postupujeme pomocí jištění rukama. Ostatně sklon cesty je tak příkrý, že každý další krok končí o metr výše.

“ Nazdááár”, slyšíme hluboko pod námi. Jirka na nás mává ve veselé náladě. Vidím taky Šánu jak odpočívá opřený o jednu hůlku. Musím se mu obdivovat, jak i se svým handicapem postupuje bez vážnějších problémů dál. Před pár lety skončil při lyžování s rozdrceným levým ramenním kloubem v lese. Ruka mu zůstala od té doby nepohyblivá, ale tato nehoda ho nemohla odvést od jeho největší vášně lyžování. Ostatně jeho zručnost je taková, že Jarda si všimnul jeho zranění až druhý den, kdy už jsme měli za sebou cestu do Francie a Šána z toho odřídil více než polovinu.

Pátrám ještě po Jardovi ale nemůžu ho nalézt. “ Podívej, támhle je. To snad není možné kudy ten člověk leze.” Petr mne upozorňuje na postavu na vedlejším hřebeni. Jarda si tam mezi skálami razí cestu a vůbec mu nevadí, že jsme závislí časově jeden na druhém. Nahoru nemůžeme jít sólo. Už mi jeho individualismus leze krkem. Raději se obracíme, abychom zdolali posledních pár desítek metrů. Ve výšce nad námi ční jako orlí hnízdo posazená chata de l´Aigule du Gouter.

Cesta srázem nám zabrala přes tři hodiny. “ Kde vězíte?” ptá se Síba. “ Už tady čekáme dvě hodiny!” zveličuje trochu, ale pravdou je, že naše tempo je asi mnohem pomalejší. “ Chtěli bychom dnes nahoru a vrátit se sem na chatu ještě večer. Síba nemůže zůstávat nahoře moc dlouho a ostatně ani mě neláká nocleh na Vallot.” Míra nás přesvědčuje, aby alespoň jeden z nás šel s nimi hned dál. Ve dvou jim to připadá přece jenom moc nejisté. Dívám se tázavě na Petra. “ Dobrá, půjdeme s vámi oba dva, ale s odchodem počkáme na kluky aby věděli co plánujeme” souhlasíme.

Sundáváme batohy a v teple zářícího sluníčka popíjíme teplý čaj z rána. Cítím se v dobré kondici a těším se na další cestu. Kus pod chatou je vidět kluky a tak si začínáme připínat mačky a chystat lana. Nakonec první dorazil Jirka. Můžeme pokračovat. Po prvních krocích po sluncem zalité sněhové pláni začínám pociťovat vliv nadmořské výšky. Jsme nyní něco málo pod 4000 metry a sluneční záře nás oslepuje svými odrazy od zářivě bílého okolí. Nemít sluneční brýle člověk by během pár chvil oslepnul. Napravo od nás se pomalu dostáváme na úroveň 4052 metrů vysokého Aigule de Bionnasay, který jsme dole omylem považovali za vrchol Mt.Blancu. Teď už je vidět na pásma vrcholů daleko za ním. Nás ale čeká ještě tři stovky výškových metrů na Dome du Gouter. Náše lanem svázaná skupinka pokračuje pomalým tempem vzhůru. Vpředu jde Petr, za ním Mirek, já a zezadu nás jistí Síba.

Začínají mi vlhnout záda. Myslím si zpočátku, že jsem měl na batohu nějaký sníh, který teď odtává, ale když se nepříjemné vlhko stále rozšiřuje zastavujeme. “Do prčic, mám tady úplnou potopu.” Zcela zjevně jsem špatně zašrouboval svoji termosku se šťávou a teď bych mohl všechny věci ždímat. Snad alespoň spacák zůstal ušetřený. Raději pojďme dál. V mysli se mi honí představy o drobných maličkostech, které měli ve svých důsledcích tragické následky. Promočený spacák by sem klidně mohl zapadnout. Spát někde na kopci v mokré posteli nebude sranda.

K hřebeni Dome du Gouter nám zbývá pár metrů. Máme toho plný kecky a podle frekvence odpočinků mám dojem, že Petr už jde na doraz. Kluci ho ale nepopohánějí, i když je na nich vidět nervozita z toho jak plyne drahocenný čas. Každý snáší výšku jinak. Sluníčko pálí ze všech sil a když občas šlápnu do sněhu mimo prošlapanou cestu, bořím se po kolena. Konečně jsme na vrcholku. V dálce před námi se objevuje bílý vrcholek Mt.Blancu. Naše uzoučká pěšinka směřuje přes mělké sedlo k Refuge Vallot zhruba na stejné úrovni, kde se nyní nacházíme. Petr zase dostává motivaci která mu vydrží až do sedla. “ Běžte dál sami, já už nemůžu” slyším ho jak to pro dnešek vzdává. Kluci se na mne tázavě dívají. Nejraději bych zůstal s Petrem, ale vím, že se klukům jen ve dvou nahoru moc nechce. “ Vždyť dokážeš Rouzku zatnou zuby, to zvládneš ” přesvědčuji se v duchu. Kdybych nebyl alespoň tak utahaný. “ Tak jo, já to zkusím, ale moc mě nehoňte!” rozhoduji se.“ Neboj, půjdeš mezi námi a tempo si určíš sám”, ujišťuje mne Mirek.

Když se dostáváme na Vallot, vytahuji rychle věci z krosny. Promočený spacák potvrzuje moje nejčernější obavy. Snažím se ho rozvěsit na slunečné straně chaty. Snad tady v suchém vzduchu a na sluníčku stačí do večera uschnout. Ještě se napít. Věci necháváme u refuže. Navazuji se na čestné místo mezi kluky. Vpředu kráčí Síba a ze zadu nás zajišťuje Mirek. Vydáváme se po uzoučkém hřebínku na posledních 500 metrů jež nás dělí od nejvyššího bodu v Evropě. Už vůbec nevnímám krásu okolí. Tupě odpočítávám zpočátku po stovce, později po sedmdesáti krocích k dalšímu odpočinku. Mačky se zařezávají do zmrzlého sněhu a Síba nás neochvějně vede dál.

Opírám se o svůj cepín, který je mi nyní jedinou oporou. Přemýšlím, zdali bych zvládnul prudký zásek do sněhu v případě, kdyby někdo uklouznul. Svištět dolů 2000 metrů do Itálie by určitě patřilo k vzrušujícím zážitkům, ale mám takový dojem, že by to byl také zážitek poslední. Rozhoduji se, že v případě nehody se vrhnu na opačnou stranu sněhové hrany než dotyčný abych spíše svou vahou dokázal zastavit hrozivý pád. Hlava mi třeští asi z nedostatku kyslíku a tyto morbidní úvahy zřejmě jenom potvrzují moji vyčerpanost. Zase dalších sedmdesát kroků a je tady vytoužený odpočinek. Už mi dělá ale problém i jenom stát. Jsem tady opřený o svůj cepín jako babka o hůl a mžourám nahoru. Hřeben jako by už končil. “ Budeme už nahoře ?” ptám se s nadějí Síby. “ Kdepak, je to jenom jeden z předvrcholků. Ještě je před námi asi 100 výškových metrů” odpovídá mi. Alespoň trošku prodlužuji odpočinek a vytahuji fotoaparát. Zvěčňuji Síbu na laně před sebou. Nevěřil bych, jak může být člověku v takové výšce teplo. Ostré sluneční paprsky se opírají do mého polarteku a vysávají ze mne poslední zásoby vody. Postupujeme dál a v mírném oblouznění odpočítávám další sedmdesátku. Jednou, podruhé, potřetí. “ Kolikrát ještě” ptám se v duchu. Celá moje mysl se upírá jenom k jednoduchým úkonům zvednutí nohy a posunutí o třicet centimetrů vpřed. Přenést rovnováhu a zase druhá noha. A zas a zas ....

Snažím se nemyslet na bušení ve spáncích. Teď zase postupujeme po rovince aby se hřeben po pár metrech opět stočil do prudkého sklonu. Jdeme téměř kolmo vzhůru. Chvílemi ani nevnímám cestu přede mnou. Veškerá síla mne opustila a je to jenom moje vůle, která mne táhne dál a odlepuje chodidla k dalšímu kroku. Jako bych se pozoroval zvenčí. Duše opustila tělo a tenoučkými nitkami je vede po cestě osudu. Snad bude příznivý. Konečně je před námi vrcholová hrana. Musíme postupovat moc opatrně. Cesta je široká stěží půl metru.

Vrchol! Jsme zde. Nenastupují ale žádné pocity euforie. Rozhlížím se kolem sebe a vnímám jenom svoji vyčerpanost. Celý obzor je rozbitý kopulemi mraků, které jsou nyní hluboce pod námi. Jako bychom se dotýkali vesmíru. Tmavě modrá obloha nad námi nás vtahuje k snovým mystériím. Duše se ale konečně navrací do těla. “ Pojďte kluci, musíme se vrátit” slyším Síbu. “ Je pozdě a na Gouter už máme rezervovaný nocleh”.

Nastává čas návratu. Soustředím se na cestu přede mnou. Jde se mi o poznání lépe. Hlavně se nezapomenout koncentrovat. Nejvíce prý horolezci padají při svých návratech. Hned mi to potvrzuje Síbovo vrávorání. Ohlížím se tázavě na Mirka. Jenom na mne mrkne a mně konečně dochází, proč tak odmítali myšlenku jít jenom ve dvou. Síba má problémy s výškou. Musíme se dostat rychle dolů. Opouští mne poslední zbytky letargie. Adrenalin se mi začíná vlévat do krve. Opatrně se zajišťujeme a postupujeme dolů.

Pod vrcholovým hřebenem potkáváme Jardu. Individualista. Kluci se ho snaží odradit od dalšího pokračování, ale má svou hlavu. Nadává jenom, že jsme na něj nepočkali před výstupem. Jaksi zapomněl, že to byl on, který se plácal pod Aigule du Gouter na vedlejších hřebenech a jenom všechny zdržoval. Necháváme ho svému osudu a jdeme dál. Po pár minutách se obracím. Jardova postavička se zmenšuje na vrcholovém hřebínku. No co, je to jeho věc.

Síba vrávorá stále více ale my se už blížíme k Vallot a poslední nebezpečné klesání zdoláváme bez potíží. Šána nám vyšel naproti a tak společně scházíme k refuži. Tady už čeká i zbytek výpravy. “ Jaké to je nahoře?” “ Viděli jste Jardu?” “ Jak se cítíte?” zasypávají nás otázkami. Od Šány se dozvídám, že chtěl jít s Jardou nahoru, ale ten na něj nepočkal. Inu, Jarda je Jarda. Snad se mu jeho sólovka povede. Vrchol je v nedozírnu a není na něm vidět žádný pohyb. Snad se už Jarda vrací a je v zákrytu některého z předvrcholků. Síba s Mirkem se loučí. Chvilku váhám, zda bych neměl jt s nimi, ale touha vrátit se jinou cestou přes Bossonský ledovec je silnější. “ Hodně štěstí” slyším jak se loučí a už se jejich postavy začínají vzdalovat v podvečerních paprscích skomírajícího slunce.

Je mi stále špatně. Od rána jsem sice nic nejedl, ale prozatím jsem neměl na jídlo ani pomyšlení. Dokonce když jsme byli nahoře jsem si nezakousnul oblíbené vrcholové čokolády a to je co říct. Kluci mě starostlivě napájejí čajem, zatímco odpočívám na karimatce, kterou jsem si vytáhnul z již vyschlého batohu. Jak popíjím, začíná se mi přece jenom trochu ulevovat. Dehydratace je největší nepřítel v těchto výškách. Po druhém ešusu čaje vytahuji svou lisovanou bagetu s pořádným kouskem čabajky. Jak málo chybí ke štěstí. Dokonce i spacák mi vyschnul.

Konečně trochu začíná polevovat hučení v hlavě. Cítím se sice stále malátný ale jinak jsem už docela v pohodě. Začínám si všímat čarokrásného okolí. Nezbývá mi než vytáhnout fotoaparát. “ Stoupni si kousek doprava, ještě, jo tak je to dobrý” diriguji si Šánu v protisvětle. ´Naprosto ideální záběr´ přemítám v duchu. Kéž by vyšla alespoň jedna fotka. Teď ještě rychle vyměnit objektivy a už utíkám na druhou stranu chaty. Z mraků hluboko pod námi se jako pohádkový zámek tyčí věž Aigule du Midi. “ Cvak, cvak” zatím bezpečně funguje moje Praktica. Vyplatilo se mi tahat s sebou těch pár objektivů. Pár kilo navíc ale za ty záběry mi to stojí. Nemotorně v mačkách znovu obestupuji zledovatělé okolí chaty. Ke klukům se přidalo v debatě černé kavče a tak i na něj zaměřuji svoji pozornost. Jarda se vrací ze své sólovky a tak můžeme zalézt konečně do plechového nepohodlí Vallot. Stejně nám už zima začíná zalézat pod kůži.

Po ocelových schůdkách se škrábu do našeho útočiště. První co mi padá do oka je hromada odpadků uprostřed místnosti. Podle etiket můžeme vidět jakých národností byli naši předchůdci. Bohužel největší podíl svinčíku zdobí čeština. Inu krajané se nezapřou. Natahujeme se na vymrzlé palandy a přemítáme o zítřku. Šána už je zachumlaný v několika vrstvách. Třese jím střídavě zima chvíli horkost. Prozatím nevypadá na to, že by zítra pokračoval ale nyní je zbytečné o tom přemýšlet. Čeká nás mrazivá noc a ráno se uvidí. Budíček domlouváme na 5:30. A teď už spát.

Jenomže to se snadno řekne. Dlouho do noci se převaluji. Snažím si zahřát zmrzlé nohy a nemyslet na neustálé hučení v hlavě. Ještě jsem se nerozhodnul, zda půjdu zítra s kluky ještě jednou nahoru. Jestli mi bude tak jako nyní, nejspíš počkám na Vallot. Vždyť jsem svůj sen už splnil, tak proč se sakra zase hnát dál. Myšlenky se mi stáčí na Ondru a Dášu. Copak asi doma dělají. Určitě na mě vzpomínají tak jako já na ně. Už se těším jak budu Ondrovi vyprávět o svých výpravách. Doufám, že jednou budeme spolu putovat za stejnými dobrodružstvími, která mne nyní tak lákají. Možná to nebude trvat dlouho než můj holoubek vyletí z hnízda ale než ten čas nastane snad mu ukážu cesty které vedou ke krásám kolem nás skrze pochopení sama sebe. Moudrý člověk chápe, dobrý cítí a ve spojení obou bychom měli vidět naši budoucnost.