Středa 6.8.

Odpočinkový den?? No pokud se vstávání o hodinku později dá nazvat jako odpočinkový den, budiž, ale já měl trochu jinou představu. Je fakt, že jsme se proběhli jenom kolem baráku, ale potom už běží vše jako jindy. Ještě je tedy chvilku společné focení ( asi raději již v polovině kurzu, než odpadnou slabší jedinci ) ale stejně se pořád mlátíme a pákujeme o stošest. Ondra s nadšením aplikuje páky na mé maličkosti a největší radost mu udělá, když se tatínek pod ním svíjí v bolestech a on mu kroutí ruku pořád dál. Asi založím ligu an ochranu rodičů před agresivními dětmi. Domácí násilí může mít holt různé podoby...

Odpoledne mne kluci přemluví, že vyrazíme na Devět skal, na malou procházku. V jednu vyrážíme s přesvědčením, že do 16:45 to budeme mít zmáknuté a krásně stihneme odpolední trening.  V rychlém tempu zvládáme trasu dlouhou kolem 7 km a už se fotíme na nejvyšším bodě Vysočiny.

Akční fotky na vrcholcích skal nám kazí pouze vědomí, že to časově trochu nezvládme. K návratu zbývá sotva hodinka a tak nakonec pouze Martin peláší, že to zkusí stihnout a my ostatní se utěšujeme, že jeden trenink snad můžeme vynechat.

Zpět jdeme podstatně mírněji a nohy začínají protestovat proti dalšímu chození. Po příchodu nám Jirka nemilosrdně napaří 200 kliků a musíme stejně vše odcvičit, co jsme zameškali. S Ondrou jsme ale nějací tvrďáci a tak vše bez řečí zvládneme.

Máme skvělou večeři - výpečky, špenát a bramborové knedlíky ( Ondra má možná jiný názor, ale jsem přece jednou rodič tak musím získat zase nějaké bodíky zpátky ). Máme s sebou auto, tak ještě frčíme pod Sněžné a fotíme pár snímečků naší chalupy z protilehlé strany údolí a pak se vracíme přes Hofrovu kavárnu, kde vyzvedneme kamarády z pokoje domů. Ondra s nimi ještě jde po deváté jednou cvičit, ale mne už tedy nepřemluví. Raději si chystám aktuality na web. Možná se mi je podaří zítra dostat na web, pokud ještě baterie vydrží.