Pondělí 4.8.

Dnešní den se mi už vůbec nechtělo vstávat. Cítím, že mne bolí kolena a nejen ta, prostě celý člověk a na nějaké ranní křepčení s fotografováním tedy dopravdy nemám náladu. Ve tři čtvrtě na sedm se vymotáme z postele a v sedum zase ten ukrutný běh do kopce. Jsem již prostě stařík, dech mi nestačí a nemám z toho žádnou radost.... Ale na druhou stranu i takový stařík, předběhne pár těch mlaďochů a rozhodně nejsem na úplném chvostu našeho pelotonu. Ondra je docela v pohodě, tak snad z toho žádné trauma mít nebude.
Sestava to už je jiné kafe. Jak se začne cvičit, tak i když z nás lije, že by trička šlo ždímat, soustředíme se na styl a na bolest ve svalech a kloubech jako bychom zapoměli. Jse rád že jsem tady. Asi fungují endorfiny v krvi. Ty se sice trochl splaší, když na závěr Jirka zavelí vzhůru během na kopec a nahoře je ještě posilovačka – padesát kliků a sklapovaček a zase zpět, ale ani to mi nedokáže vzít dobru náladu z toho jak jsem dostal do těla.
Odpoledne jsem sjel s klukama na chalupu pro Ondrův nb abych mohl zasílat čerstvé zprávy na web a pak na nákup do Svratky. Opět nezklamala. Posledních pár rohlíků a chlebů jsme vykoupili během pěti minut a po minerálkách se také jenom zaprášilo. A gumoví medvídci nebyli. Prostě žádní hitparáda. Pavel prohlásil, že Tesco je Tesco a nedokázal prostě ocenit místní kolorit.
Kolem druhé se spustil neskutečný liják, takže odpolední trening se přesunul do tělocvičny ve Sněžném. Opět, i když se mi vůbec nechtělo, pár nových kousků sestavy bylo takovou motivací, že jsem zapoměl na rozlámané tělo a užíval si.
Krásný večer završil příjemný den a už se opět těším na zítřek, co nám přinese. ( ono v šest ráno bude pohled na svět asi diametrálně odlišný, ale to nyní ještě nemusím řešit.)

Naše chalupa ve večerním sluníčku