Podruhé na vrcholu - Mt. Blanc 24. září

Stejně jako včera mě ze snu vytrhuje pípání Petrových hodinek. Musel spát dobře, protože jsem celou noc slyšel jeho pochrupování. Zato mne budily děsivé sny o padajících ledovcích a lavinách a tak.. “ Honzo, vstávej”, Petr vylézá z útulného tepla spacáku do mrazivé místnosti. Dělám, že spím. Nechce se mi opouštět tu chabou trošku tepla, kterou jsem si ve spacáku našetřil. Nejspíš jsem byl dost vyčerpaný, protože mi normálně v noci zima nebývá. Petr se už obléká, když slyšíme kroky před chalupou. Vrzání maček a pískání do sněhu zabořených cepínů. Jak typický zvuk. Nyní se rozléhá skřípání maček i na žebříku vedoucímu dovnitř. “ Bum” spadl dovnitř motouz lana a hned za ním se soukají čtyři Francouzi. Odhaduji, že museli vyrazit po třetí hodině, když jsou už tady. Po pár minutách k nim přibývá další ještě o něco početnější skupina. Na Šánovu postel si sedá prokřehlá dívka. Nekontrolovaně se třese, když se ji její přítel třením snaží rozproudit krev. Až ke mně doléhá jektání jejích zubů. Teď nemá cenu vylézat ze spacáků, jenom bychom se mezi nimi motali a nechci mít hned z rána protknutou nohu mačkou.

Konečně Francouzi odcházejí. Opět slyšíme vrzání maček ve zmrzlém sněhu a pískání rukojetí cepínů. Jejich postup se však rozděluje. Někteří míří vzhůru, jiní, kterým kondice či bolest hlavy nedovoluje pokračovat se vrací zpět. Také chlapec s prokřehlou dívkou míří do údolí. Snad někdy příště. “ Tak dělejte, už svítí sluníčko !”, popohání nás Petr. Společně budíme ostatní. Jarda jenom brumlá, že nikam nejde. Šána taky nevypadá nelépe, ale nakonec se přece jenom souká z útočiště svého spacáku. Jirka vypadá, že je v pohodě no a já se oproti včerejšku cítím úplně bezvadně a tak si říkám, že to zkusím. Když mi to nepůjde tak se můžu kdykoliv vrátit.

Ještě si přezkušujeme nasazení maček, nachystat prusíky, upravit oblečení a můžeme jít. Venku nás okamžitě mrazivý vítr uchvacuje do své náruče. Než se navážeme na lano, mám naprosto zmrzlé prsty. Snažím si chránit obličej co nejvýše pomocí vysokého límce, jenomže to mi zase dech začíná zamlžovat brýle a já po pár krocích nevidím. “ Počkejte chvilku, chtěl bych si vyfotit východ slunce”, zastavuji ostatní. Jenomže jenom vyndám foťák už při druhém snímku mi zamrzá závěrka. “ Do prčic, co teď ?” Zkřehlými prsty si zasouvám přístroj pod vrstvy oblečení. Jeho chlad na hrudi mne popohání k další činnosti. “ Jdeme”, povoluji naší výpravě další postup. Vpředu kráčí Šána, který nemůže díky své ruce pracovat s lanem, za ním se plouží Jirka, potom Petr a výpravu tentokrát uzavírám já. I přes všechny vrstvy oblečení je mi trochu zima a chci se zahřát rychlejší chůzí, ale ostatní jdou ve stejném tempu jako my včera. Ledové krystalky mě píchají do tváří a neustále bojuji se zamlženými brýlemi. Cítím se ale jinak o 100 procent lépe než předchozí večer. Konečně si můžu vychutnávat doopravdy vysokohorskou tůru. Pozoruji Aigule du Midi, jak v ranním sluníčku září hluboko pod námi. Cesta která se vine před námi v prudkém sklonu je jak schody do nebe. Jenom ta zima kdyby nebyla.

Kluci po chvilkách odpočívají a tak toho využívám focení. Rychle sundat rukavice, vyndat rozehřátý foťák, cvaknout a než zamrzne tak jej rychle zandávám zase zpět. Můžeme dál. Nejlepší je to v závětrných stranách cesty, ale většinou jsme přímo na ostrém hřebínku, kde jsme jedinou překážkou severáku fučícímu z jedné strany hory na druhou. Už je před námi pár posledních metrů. Ještě jednou vytahuji foťák a už jsme na vrcholku. Je deset hodin.

“ Je to tady”, slyším Jirku, který vytahuje kameru aby zachytil náš úspěch. Objímáme se, fotíme a zažíváme zvláštní pocit štěstí a úlevy najednou. Jsem nesmírně rád, že jsem šel dnes podruhé. Konečně prožívám naplno tuto jedinečnou chvíli. Panoráma, které se nám otvírá je možno spatřit jen a pouze z tohoto jediného místa na Zemi. A je úchvatné. Tmavá modř oblohy nádherně kontrastuje s bílými vrcholky horizontu. “ Támhle je Matterhorn” ukazuje Petr. Jirka vytahuje vlajku a chce abych ho nafilmoval. Skupinové foto (vlastně video) na špici Evropy. Už mám naprosto zmrzlé prsty na rukou od focení a filmování. Ještě se jednou rozhlédnout a je čas k návratu.

Jarda na nás čeká ve Vallot s teplým čajem a oznámením, že mu můj ešus při vaření zmizel v hlubině pod námi. Hlavně, že se Jarda neporoučel za ním. Po snídani se navazujeme na dlouhé lano a vyrážíme k Bossonskému ledovci. Po dvou stech metrech obcházíme první trhlinu a pak už vesele traverzujeme dolů. Nádhera okolních stěn a sněhových útvarů nám vyráží dech. V poledním slunci se paprsky odrážejí od zářícího sněhu a i přes tmavé brýle nás oslepují. Sníh začíná měknout a tak se snažíme co nejrychleji postupovat dál. Před námi se vine stopa dvojice, kterou jsme viděli ráno postupovat z ledovce kolem Vallot k Dome du Gouter. Kdykoliv šlápneme vedle naznačené trasy hluboko se boříme.

Údolí před námi je stále sevřenější svahy s tunami sněhu, který se nám nyní líbí stále méně. V nejužším místě se po stranách hrozivě tyčí séraky o výšce několikaposchoďových domů. Jirka se zastavuje a vytahuje kameru. “ Do prdele, jděte dál a nezastavujte se”, ujíždí nervy Petrovi. “ Blbec” slyším ho ještě dodat, když se konečně náš had zase dá na pochod. Také ukázněnost by měla patřit mezi naše vlastnosti, přemýšlím. Když se ohlížím po séracích, které jsme právě minuli, a které jsou stále stejnou hrozbou jako v jejich bezprostřední blízkosti neboť zemská přitažlivost působí ve Francii stejně jako u nás pociťuji zvláštní mrazení v zádech. Přítomnost reálného nebezpečí mi vhání adrenalin do krve. Vůbec nevnímám začínající bolest v kolenou, která se po dvou letech začíná zase ozývat. Myšlenky se soustřeďují pouze na rychlý postup dolů.

Že laviny jsou všudypřítomné zjišťujeme po pár krocích, když stopy, které jsme od dopoledne sledovaly končí v rozsáhlém laviništi. Sněhová vlna udusala svah v šíři několika set metrů. Ti dva před námi měli pouze štěstí, že šli o něco dříve a my zase naopak, že jsme zde až nyní. Nic víc a nic míň. Ale říká se, že by lavina neměla padnout dvakrát na stejné místo a tak alespoň alespoň chvilku půjdeme v klidu.

Dostáváme se k Refuge Grands Mulets ( 3051 m). “Dáme sváču?” ptá se kdosi a všichni samozřejmě souhlasíme. Konečně mohu svléci dokonale propocené oblečení. Tričko bych mohl ždímat. Cestou jsem sice vnímal, že se ze mne řinou čůrky potu ale rychlost sestupu byla důležitější než drobné osobní nepohodlí. Teď tady sedím jenom ve spodním prádle a je mi báječně. Sluníčko nás prohřívá proti černým skaliskům, a já si konečně pochutnávám na “oplatcích Disco z darů naší země”, popíjím poslední zbytky vody a vychutnávám si odpolední siestu. Máme za sebou asi třetinu sestupu a začíná nám docházet, že se zřejmě dnes nedostaneme na poslední lanovku z Plan de l´ Aiguille. Cesta dál pokračuje po obnaženém ledovci a bude určitě složitější než přímý sestup rozměklým sněhem.

Refjůž se tyčí na skalisku nad námi, jako maják uprostřed ledovcového oceánu. “Jak to tady může fungovat ?”, ptám se Petra. “Přes zimu určitě ne, v létě je asi zásobovaná z vrtulníků”. Vzpomínám si na děvče z Tete Rouse. Celé dny obsluhovat neustále se střídající muže v propoceném oblečením a poslouchat jejich chlapácké řeči a když je špatné počasí tak být nahoře jenom se svojí samotou, to vyžaduje určitě velkou odvahu a sebezapření. Možná i ta romantika jde nakonec stranou a z lidí se stávají morousové, které těžko chápeme. Neměli bychom je ale zatracovat, když nevíme jaké pohnutky je vedou k jejich chování. Mne takový život láká, ale kdoví jaká by byla realita tohoto samotářského pohledu na svět. Vždyť mám doma Dášu a malého kloučka a tam je smysl života a ne v uzavření se do sebe. Život je plný rozporů ale i občasné zasnění není na škodu.

“ Půjdeme kluci, teď to teprve začne” zvedá nás Petr. Zase nasoukat otlačené nohy do našich skeleťáků, navázat se na lano a můžeme pokračovat. Přímo pod Grands Mules přecházíme první obtížnější úsek. Prozatím jen bez skob ale přesto pomalu a opatrně. Přímo nad námi se tyčí obrovská masa séraků, jejichž praskání nám vhání adrenalin do žil. Dokáži si živě představit jaké to je, když ožije ledovec. V odpoledním sluníčku se modrošedé stěny blyští odtékající vodou a poskytují mnoho možností pro zajímavé záběry. Nevnímám ale jejich krásu. Trčím tady uvázaný na laně a chtěl bych rychle pryč jenomže nejdříve jsou na řadě ostatní. Nejvíce problémů má Šána, který si může pomáhat pouze jednou rukou. Pak se už postup zrychluje. Konečně se dostáváme mimo přímý dosah ledového valu.

Cesta, která se ještě před chvílí jasně vinula před námi je pryč. Nejspíš se propadla při pohybu ledovce. Hluboké trhliny nám nedovolují pokračovat ve správném směru, a nám se už nechce vracet do nebezpečného místa. Sestupujeme tedy přímo dolů k moréně, která zdálky vypadá jako kus pevné země. Jenomže je to pouze val kamení, které s sebou vyrval ledovec při svém pomalém postupu dolů. Jediným východiskem se zdá skalní hřeben který je vidět necelý kilometr na severozápad. Musíme ještě překonat celou řadu ledovcových trhlin ale jiná cesta neexistuje. Kousek pod morénou je vidět v ledu kus oranžové hmoty, jejíž původ nemůžeme přesně určit. “ Hele, kolega “ dělá si legraci Jirka, ale moc nám do smíchu není, má možná pravdu. Překonání bariéry ledových ker nám dává ještě pořádně zabrat, několikrát musíme slaňovat pomocí ledovcových skob než se konečně dostáváme na pevnou skálu. Je vyhráno.

Sundáváme s ulehčením mačky, odkládáme cepíny a můžeme vytáhnout hůlky. Slunce se zrovna začíná sklánět za obzor. Ještě jednu fotku na rozloučenou a už pádíme dolů. Tma se kvapem blíží. Balmatova stezka prudce klesá po ostrém hřebínku. Podle mapy nám dolů zbývá ještě asi 1500 výškových metrů. Postup je stále obtížnější. I přes nasazené čelovky není pořádně vidět kam šlapeme. Začínají se mi také ozývat kolena a tak se rozhodujeme s Petrem, že raději přespíme na stezce. “ My půjdeme dál”, rozhodují se kluci a mizí nám z dohledu. Po krátké chvilce utichají i jejich tlumené hlasy. Jsme zde sami. Těším se na strávení noci pod širákem. Ve tmě prosvícené pouze mihotavým světlem hvězd se opatrně soukáme do spacích pytlů. Cesta není příliš široká, tak akorát na šířku našich ramen, a stráň ve které se nacházíme má sklon nejméně 45°. Sjet ji dolů ve spacáku by bylo jistě vzrušující, ale možná by to bylo poslední vzrušení v životě. Procházím si v hlavě zážitky posledních dvou dnů a musím si přiznat, že jsem nad míru spokojen. Jsem příjemně unavený a během několika minut bez problémů usínám. Ještě než přijde spánek ke mně doléhá hukot bortícího se ledovce. Sem ale na mne nemůže.