Aklimatizace 21. září
Samozřejmě se nám nepodařilo dodržet ranní budíček v 6:00 ale o půl sedmé se už přece jenom začíná vařit a pak po krátkém balení už vyrážíme do Chamonix k lanovce. Vzpomínám si jak mě posledně po překonání 1800 výškových metrů lanovkou rozbolela nahoře hlava. Přesto když v 10:00 konečně stoupáme směrem k Aguile du Midi nemohu se dočkat. Špatně se nekoná a můžu konečně plně vychutnat kouzelný výhled, který se mi naskýtá z dosažených 3800 metrů. Monte Rosa, Matterhorn a stovky dalších vrcholků se skví v plné nádheře. V slunečném počasí je také krásně vidět jedna z obtížnějších variant výstupu na Mont Blanc přes Mt. Blanc du Tacul a Mt. Maudit. I když Mt.Blanc je nyní pouze o 1000 m výš, pokud bychom se vydali touto cestou, tak by nás čekalo dobrých 3000 výškových metrů pokud připočítáme sestup do sedel mezi jednotlivými vrcholy. Nepříjemná představa. Raději se tedy zaměříme na naši aklimatizaci.
Po 12:00 už nasoukaní do sedáků, maček a batohů začínáme postupovat směrem k Taculu. Sestup do Col du Midi je příjemným rozptýlením. Potkáváme desítky turistů navázaných na lanech a připadáme si pěkně gerojsky. Celé sedlo je jako na dlani. Až když nás občas zahalí nějaký ten mrak do svého závoje, začínáme si uvědomovat, že se zde opravdu může člověk v mlze bez problémů ztratit a skončit svoji pouť někde v zející trhlině nebo pěkným sešupem na Bossonský ledovec o 1000 metrů níže. Ostatně jak říká Petr, když jsou v létě trhliny obnažené slunečním svitem, jsou prý občas vidět v jejich dnech podivné barevné skvrny co by pozůstatky po nám podobných odvážlivcích.
Pod Mt. du Taculem nastává hodina pravdy. Vliv nadmořské výšky se začíná plně projevovat. Jako první odpadá Šána, kterému se udělalo špatně pod obrovských sérakem. Chvilku se dohadujeme co dál a nakonec se Petr rozhoduje, že se s Šánou naváže a vrátí se raději spolu na lanovku. Já prozatím postupuji s Jardou a Jirkou dál. Svah nabírá celkem pěkný sklon. Místy si připadám jako bych lezl po žebříku když mačkami vyrážím stupy v prudkém svahu. Necítím se zrovna nejlíp, když vidím jak mě kluci jistí při dalším postupu. Nejsem žádný zkušený horolezec, ale přece jenom pár zásad znám a z přístupu kluků je vidět, že si neuvědomují svoji zodpovědnost k druhému. Raději uděláme pár snímků a otočíme to. Ostatně čas dost pokročil a myslím, že stejně budeme mít co dělat abychom se včas dostali na Aguile.
Jsme nyní něco nad úrovní stanice, takže odhaduji, že jsme vystoupali nějakých 400 metrů. Cítíme se ale jako po celodenním pochodu. Cestou dolů ještě Jirka pokouší štěstěnu, když se z prudkého svahu nad Bossonským ledovcem spouští pro hůlku, kterou někdo mnohem rozumnější raději zanechal svému osudu.. Naštěstí nesklouzl do díry, která je vidět kousek od něj a tak se dostáváme do sedla bez újmy.
Ještě nám zůstává dostat se zpět ke stanici asi 300 metrů nahoru. Jirka je úplně grogy. Odpočíváme každých 150 metrů. Pěkně odpočítat kroky a přestávka. Nejhorší je poslední úsek. Na ostré sněhové hraně odpočíváme snad každých 30 metrů. Napravo je vidět údolí Chamonix a nad námi se tyčí věžička restaurace. Japočíci si tam v polobotkách fotí panorámata a my se tady dřeme jako koni. Není to padlé trochu na hlavu? Konečně jsme zpět. Ještě se odvázat, odepnout mačky a už utíkáme k poslední lanovce.
Dole nás už u kafíčka čekají rozesmátí kluci. Bilancujeme dnešní den a shodujeme se, že to bylo nádherné a hlavně jsme si vyzkoušeli účinek nedostatku kyslíku na naše netrénované organismy. Jarda a Jirka musí doladit vázání u maček se kterými měli problémy. Počasí se trochu zhoršilo a tak se jdeme podívat do města k meteorologické stanici na budoucí předpověď. Je stále příznivá a tak se spokojeně vracíme do kempu. Protože ještě čekáme dva Petrovy kamarády, kteří mají dorazit z Itálie stanovujeme na zítřek další aklimatizaci. Petr, Šána a já se podíváme na Montenyers a Mer de Glas a Jarda s Jirkou se vydají přímo nad kemp na Glacier d´Argentiére. Budíček bude v 8:00.
